V neděli 26. 2. jsme oficiálně přijali do našeho sboru Lucii Švábovou. Sama o sobě ne příliš ráda mluví, o to raději však píše (však je také novinářka:-). A svědectví o jejím „obyčejném“ vyrůstání s Bohem stojí určitě za přečtení.
Když jedná Bůh, vždycky jde o mistrovské dílo
„Neexistuje malý a velký příběh, malé a velké svědectví. Když Bůh jedná, je to vždycky velké!“ Bylo řečeno i mnoho jiného, ale byla to právě tato kazatelova slova, která se mi vryla do paměti. Proč?
Můj vlastní příběh mi vždy připadal nudný, všední a nezajímavý. Vždy jsem ráda četla (dnes si myslím, že právě v knihách jsem hledala dobrodružství, která jsem sama neprožívala) a vždy jsem obdivovala svědectví a příběhy lidí, kteří si prošli těžkými životními situacemi, ze kterých je Pán vysvobodil – nemocemi, závislostmi na alkoholu a na drogách, krizemi ve vztazích, v rodinách…
Svědectví bývají dramatická, lidé vyznávají před druhými své omyly a problémy, své strastiplné cesty, které s Boží pomocí dokázali opustit. Svědectví jsou oblíbená a dojemná, posilují naši víru, ukazují, jak velký je Bůh a jak rozmanitými způsoby se lidí dotýká. Také jste ale někdy cítili, že vy sami nemáte co říct? Že nemáte žádné „velké“ svědectví? Že jste neprožili nic, o čem byste mohli vyprávět jako o velikém Božím díle?
Vyrůstala jsem v křesťanské poklidné rodině bez hádek a jakýchkoli nepříjemností, na malém městě, v malém křesťanském sborečku. Byla jsem hodné, poslušné dítě, bez dramatické puberty, prvorozená a vždy zodpovědná. Dobře jsem se učila, v létě jezdila na křesťanské tábory, problémy s kluky či s alkoholem se mě netýkaly. Každou neděli jsem chodila bez odmlouvání na bohoslužby, v církvi jsem měla přátele a Boží existenci jsem snad nikdy vážně nezpochybňovala. Ideální dítě.
„Syndrom dítěte z křesťanské rodiny“
Své první ano jsem Ježíši řekla ve 14 letech na letním táboře (bylo první, protože od té doby jsem ho zopakovala nesčíslněkrát). V mém životě se ale nic nezměnilo. Stále jsem byla hodná, milá křesťanská dívka. Nazvala bych to „syndromem dítěte z křesťanské rodiny“ – s vědomím Boží existence vyrůstáte od kolébky, připadá vám samozřejmá a normální. Přijímáte ji jako něco běžného a i když časem zjistíte, že mnozí okolo vás v této vaší „normě“ nežijí, prostě se jejich odlišnost naučíte přijímat.
Výraznou změnu „před“ a „po“ jako lidé z nekřesťanského prostředí zkrátka neprožijete. Alespoň já jsem ji neprožila a můj život ubíhal ve vyjetých kolejích, bez prudkých zatáček a zastávek. Toužila jsem po svém vlastním vzrušujícím příběhu, který bych mohla vyprávět. Cítila jsem, že nemám co říct nevěřícím lidem, že nemám skutečné svědectví, že nemám žádné „před a po“. Život bez Boha jsem neznala a nedovedla si ho ani představit. Neznala jsem ale ani skutečný a živý vztah s Bohem.
Oči se mi začaly otevírat s příchodem do Prahy, kde jsem začala po maturitě studovat na Vyšší odborné škole publicistiky. Dnes mi to připadá jako vrchol ironie – neprůbojná, tichá, introvertní holka z maloměsta se z čirého šílenství a zoufalé naivity rozhodne stát se novinářkou! Tehdy jsem si (naštěstí) vůbec neuvědomovala, do čeho jdu.
V té době jsem už několik let bojovala se svou uzavřeností a nesmělostí. Škola, nová skvělá a inspirující mládežnická skupinka a celkově můj nový život v Praze mě samozřejmě začal postupně měnit a nutil mě občas vykouknout z ulity. Uvnitř jsem ale byla stále stejná – bojácná a bez příběhu. Když se dnes ohlížím zpět, uvědomuji si, že jsem se vždy chtěla změnit jen a jen kvůli sobě. Zoufale jsem chtěla být ve společnosti upovídaná, přátelská, vtipná a všeobecně oblíbená – jako moje nejlepší kamarádka. Celé roky jsem byla citově připoutaná k osobě, která byla v mnohém mým naprostým opakem. Mnoho mi dala, mnoho mě naučila, ale také jsem se s ní neustále porovnávala a chtěla být jako ona.
Tu noc jsem spálila svou masku…
Bod zlomu přišel plíživě a nečekaně. Bylo léto, prázdniny, seděla jsem v lese, na každoročním sjezdu mládeže naší církve a večerní slovo měl host z USA. Mluvil o maskách – maskách, které zakrývají naši skutečnou tvář, které nás vzdalují od Boha a zabraňují nám mu plně sloužit.
Ten večer jsem se rozhodla svou ochrannou masku, která mi bránila otevřít se lidem a nechat je nahlédnout do svého srdce, navždy spálit. Uvědomila jsem si, že mi má uzavřenost brání sloužit Bohu, říkat evangelium, sdílet svůj život s Ním. Uvědomila jsem si, že se prostě bojím nechat lidi nahlédnout pod povrch, že si nedůvěřuju a tím vlastně nedůvěřuju Bohu – nevěřím, že může jednat skrze mou slabost. Pochopila jsem, že On je stvořitel a já jako jeho dílo nemám právo hádat se s ním o to, jaká bych měla být.
V tom týdnu se mi konečně podařilo přijmout samu sebe, poděkovat Bohu za to, jakou mě stvořil, a přijmout, že mě takovou stvořil záměrně. Ano, stále jsem se chtěla změnit, ale najednou jsem se nechtěla změnit jen kvůli sobě, ale také kvůli Němu – abych mu mohla sloužit. Abych se konečně přestala skrývat a začala svým životem Jeho oslavovat a používat dary, kterými mě obdaroval.
Dala jsem se mu k dispozici, se svými slabostmi a „nepřekonatelnými“ problémy. Uvěřila jsem, že i když jsem slabá jako David, s Bohem můžu přemoci velkého Goliáše. Uvědomila jsem si, že si nebudu víc věřit, až zhubnu/vystuduju školu/najdu si kluka… Sebedůvěru jsem začala čerpat u Boha – z prostého faktu, že jsem Boží dcera a že on mě chtěl právě takovou, jaká jsem. Pochopila jsem, že já jsem možná slabá, uzavřená, neschopná komunikovat, ale znám Boha, který je skutečně velký a silný.
Pochopila jsem, jak obohacující a důležité je sdílení se. Že to sice znamená odhalit se, učinit se zranitelným, ale že právě tím vydáváme své svědectví, tím budujeme vztahy a tím ukazujeme na Krista.
Myslím, že teprve tehdy jsem Bohu skutečně vydala svůj život a rozhodla se mu sloužit. A Bůh se k tomu přiznal. Tu noc shořela má maska, Bůh uzdravil mé srdce a ukázal mi cestu. Ne, nestala se ze mě přes noc vyhledávaná a oblíbená extrovertka. Ale změnilo se mé srdce, důvod proč a pro koho se chci změnit…
Převzatá víra je mrtvá víra
Opět bylo léto, prázdniny, seděla jsem v lese na každoročním sjezdu mládeže naší církve a večerní slovo měl tentýž host z USA. Okolnosti stejné, jen o rok později. A ohlédnutí za uplynulým rokem bylo skutečně překvapující. S úžasem jsem si uvědomila, že má maska skutečně před rokem spadla. Bůh za rok dokázal to, o co jsem se sama marně pokoušela několik let!
Mám radost, že mé proměny si všímají i ostatní. Ono si jí totiž asi nejde nevšimnout. Nejde jen o to, že jsem otevřenější, srdečnější, více komunikativní a prostě „v pohodě“, jak to někteří nazývají, ale především jsem dala ve svém životě mnohem větší prostor Ježíši. Modlím se, aby to byl On, kdo skrze mě září, protože já sama nemám co dát. On je to nové, krásné a přitažlivé v mém životě, ne já!
Nyní chápu, že Bůh je opak všednosti a nudy, opakem „normálnosti“, s Ním nic nemůže být nezajímavé a obyčejné! Pokud se jím necháme vést a dáme se mu plně k dispozici, naše dny budou plné překvapení a úžasu nad tím, jak v našich životech a v životech druhých lidí působí. Skutečně věřit znamená být bláznem pro Krista. A blázni ani lidé v jejich okolí nemívají nudný život :-).
Je krásné a dosti vzácné vyrůstat v křesťanském a harmonickém prostředí a já za to nepřestávám Bohu děkovat. Víra se ale nedá převzít od rodičů, víra se nedá zdědit. Převzatá víra je mrtvá víra. Každý si musí vybojovat svůj zápas. Některý je bouřlivý a dobře viditelný (za takové lidi se většinou horlivě modlíme), jiný je ukrytý hluboko v nepřístupném srdci. V obou případech ale jedná Bůh a v obou případech je to velké mistrovské dílo!
Lucie Švábová, otištěno v časopise Život víry (únor 2015)
