I předvečer večera štědrého může být dramatický, zvlášť když drama začíná již půl hodiny po deváté ráno – to nemohou býti opilí! O poslední adventní neděli nám mládežníci připravili minimalistické multimediální drama Cesta za světlem. Jako předskokani se objevili naši nejmenší s Betlémskou abecedou, jehož obrazovou část ve vysoké kvalitě dodala sestra Petra J. Zde pár fotek a video pro ty, kteří si chtějí zavzpomínat, či z jakéhokoliv důvodu se té vážně veselé šarády nemohli zúčastnit.
Druhou adventní neděli jsme se již od brzkého rána modlili za ustání deště a Boží požehnání pro plánované odpolední setkání. A vskutku jakoby Hospodin nad Křovinovo náměstím rozehnal mraky větrem, ve tři hodiny po poledni byl déšť zažehnán a my jsme měli to potěšení si užít vánoční atmosféry spolu s dalšími obyvateli Horních Počernic a setkat se se zástupci hornopočernických církví, čímž celá událost získala přirozený ekumenický ráz. V malém amfiteátru v Podzámčí se postupně vystřídali malí zpěváci z Azylového domu, o něco zkušenější zpěváci a pěvkyně z hudebního uskupení Rokytka, jejichž vystoupení pak bylo zakončeno zručnou hrou malých houslistů Family Fiddlers. Nemalé organizační úsilí by bez mimořádné ochoty pěveckých a hudebních uskupení nevydalo žádné plody. Náš díky patří zejména vedoucím sborů, hudebníkům a dětem, které si ono nedělní odpoledne našli čas na vánoční písně. Všem dětem pak kromě teplého občerstvení byla nabídnuta možnost vyzdobit si a odnést vánoční perníčky. Perníčky napekli bratři a sestry z ECM a děti je pak zdobily v prostorách zámku. Děkujeme všem lidem, kteří se podíleli na organizaci, ať už před akcí, během ní či po ní. Snad tedy za rok na stejném místě o adventním čase!
De
n po první adventní neděli jsme u nás na faře měli tu čest uvítat společnost pěvců a pěvkyň z různých denominací v rámci Horních Počernic. Sešli jsme již za tmy a v intimním osvětlení zatím skromně zářícího adventního věnce jsme zpívali zhudebněné žalmy, chvály, ale i židovské písně. Spolu jsme se modlili, děkovali a chválili Nejvyššího a prosili ho o požehnání pro křesťany, aby je posiloval v jejich poslání, ale i pro obec, ve které žijeme. Kéž Boží moudrost a spravedlnost vládne našim životům!
Jsme rádi za každé takové setkání, že můžeme společně prožívat radost z nalezení jediného pravého Boha, který proměňuje naše životy. Loučili jsme se s nadějí, že v lednu se sejdeme znovu u nás na faře, a až bude světla více, pak tato tradice nalezne svá útočiště i v jiných chrámech jiných církví a společenství.
19. až 21. října proběhla v Praze každoroční konference mládeže. Po vzoru loňské konference v Jihlavě jsme konferenci pojmenovali Connected (angl.. spojeni, propojeni). Tento název se nám totiž zdál být vhodný pro každý ročník konference mládeže, nese totiž hlavní vizi, kterou jsme organizátoři vnímali, a to propojení všech účastníků s Bohem i spolu navzájem.
Celou konferencí se prolínalo hlavní téma, jímž byla otázka: Kdo jsem? Tato otázka po naší identitě byla nějakým způsobem přítomna v každém programu. V pátek večer toto téma uvedli Ivana a Petr Procházkovi, v sobotu dopoledne se nad otázkou identity zamýšlel Petr Procházka ve svém ranním zamyšlení. Během sobotního dopoledne probíhaly semináře, které byly s tématem vlastní identity také nějak spojeny. Ctirad Hrubý mluvil na svém semináři, který byl pouze pro muže, o výzvách, kterým právě mladí muži čelí, Jolana Kružíková na svém semináři pro ženy mluvila o výzvách, kterým čelí mladé ženy. Milan Mrázek měl seminář o moderních závislostech a o tom, jak si v době stále vyspělejších technologií chránit svou identitu. Jiří Unger z České evangelikální aliance měl svůj seminář zaměřený na otázku, jak odpovídat na těžké otázky nevěřících. Posledním seminářem byl seminář Petra Vaďury o tom, jak se orientovat v hodnotovém zmatku naší společnosti.
V neděli 7. října jsme v Horních Počernicích na naší faře kromě 40. výročí svatby našich dlouholetých členů oslavili díkuvzdání za úrodu. Přes velké sucho byla úroda nad očekávání hojná a děti mohly obdivovat různorodost plodů ze zahrádek našich bratrů a sester. „Tak, děti, jako z malých semínek vyrostou velké a krásné plody, když jim Bůh žehná a chrání je, tak i vás chrání a žehná vám, abyste jednou mohli naplnit úkol, ke kterému jste byli stvořeni…“ S dětmi jsme během besídky namalovali velké bludiště před farou, aby to rodiče, strýčkové a tety neměli s únikem do svých domovů tak snadné jako obvykle. A skutečně, farníci se nerozprchli, ale těšili se spolu s našimi jubilanty ze společného oběda a buchet. Děkujeme ti, Bože, za úrodu a za ruce, které připravují a tvoří krásné a dobré věci!
Ubi sementem feceris, ita mettes!
Na každé faře kromě faráře pracuje i zub času. Nejinak je tomu s farností hornopočernickou. A jak čas běží a zub hlodá, začínají farníky svrbět ruce, až už to nevydrží, vezmou do rukou pilu, vrtačku, hrábě a rýč a dají faru zas do kupy. Minulou sobotu jsme se tedy sešli a místo ztišení – našich modliteb jsme proměnili v místo činorodé práce. Něco jsme vykopali, něco zakopali. Něco vyhodili, něco zahodili. Něco ušpinili, něco vyčistili. Děkujeme všem, co přiložili ruku k dílu.
Laborabamus, sed nunc orabimus!
23. září proběhla v Horních Počernicích mimořádná akce, u níž ovšem doufáme, že se stane pravidelnou, a sice slavnostní setkání všech pražských metodistických sborů. Setkali jsme se při příležitosti nově zrekonstruovaného předzámčí, kde se s Boží pomocí a s neméně pominutelným úsilím Správy budov ECM objevil nový amfitheátr, v podstatě jen pár hodin před slavnostním zahájením. Ačkoliv několik měsíců nepršelo, naposledy při naší BBQ night, tak nyní Bůh rozestřel nad Počernicemi mračna a nechal z nich dešti dštít. Pražští metodisté našli útočiště v krásné Sloupové síni Počernického zámku a původně zamýšlené místo oslavy mohli sledovat jen z okna. Dobří biblisté však vědí, že Bůh Izraele žehná deštěm, zatímco suchem trestá, a tak sice trochu stísněni, ale o to blíže k sobě, jsme zapěli chvály Hospodinu hned v několika jazycích a žánrech. Nechyběla ani dramatická scénka ve spolupráci Počernického a Vršovického sboru. Po bohoslužbě jsme ochutnali sladkosti dovezené z celé Prahy včetně Slaného a zakousli je grilovanými červenými i bílými klobásami od J. Černého. Uspokojeni po duchovní i tělesné stránce nechali jsme děti vyslat svá přání v lampionech štěstí vzhůru k nebi, které Bůh již zbavil těžkých mraků a nechal zazářit pruhy azuru. Bohoslužba tak dostala svému názvu – Open Air.
Tak napřesrok!
V polovině září, když se léto chýlilo ke konci a podzim se zvolna pokukoval po své moci, se kazatelé naší církve odebrali na tichá místa v obci Vranov u Brna na Jarní školu. V neděli navečer se za nimi zavřela vrata slovutného Vranovského kláštera, kde Panna Marie již skoro tisíciletí otevírá slepým oči, bratři Pauláni pro současné návštěvníky pečou své pověstné oplatky a vedle kláštera kdosi vaří pivo. Nebudu mluvit o vroucích obětích a slzách, které jsme prolili během šťastných setkání bratří a sester kazatelů, ani o bolesti, kterou jsme si prožili při loučení. Naopak chtěl bych zmín
it pár slov o tom, co se stalo mezi tím vším. Setkávali jsme s k modlitbám, k bohoslužbě, ale především k poučení. Navštívili nás renomovaní lektoři – Martin Hak, který nás zasvětil do vypravěčského umění. Za necelých 90 minut svého působení nás přiměl po sobě házet ostrým nožem – a u toho jsme neskončili. Jaký to sugestivní vypravěč! A jako druhý Tomáš Havel, vážný žakéř z řad Římanů, ten zase před námi rozestřel tajemství karet, korálků a lesklých šmuků. Myslím, že nikdo z nás neodešel nezměněn. Vstoupili jsme do tisíciletého kláštera a před námi, proti všemu očekávání, se zjevila nekonečná říše fantazie a „nebezpečných“ příběhů.
Děkujeme organizátorům!
Na konci července jsme navštívili sestru Lindu ve Virginii v Yorktownu, která v červnu byla spolu s IMT týmem na návštěvě u nás. Strávili jsme u ní pět dní. V neděli jsme šli na shromáždění do našeho partnerského sboru. Linda nás provedla sborovými prostory, kde jsme našli i oltářík z České republiky (viz foto). Na shromáždění bylo tak 60 lidí, převážně staršího věku. Sbor je postaven do stejného problému jako řada dalších sborů, že nemají mladé lidi, kteří dávají přednost modernějšímu shromáždění. Všichni nás přivítali velikou láskou a srdečností. Je pro ně velkou radostí, když mohou mít mezi sebou někoho z cizí země, zvlášť ze sboru, za který se pravidelně modlí a jednou za dva roky uskutečňují misijní výjezdy.
Měli jsme možnost jít dopředu a říct něco málo o sobě a o tom, co pro nás partnerství s nimi znamená. Tak jsme moc poděkovali za jejich finanční pomoc, za modlitby a lásku, která byla opravdu hmatatelná. Při oznámeních věděli o nemocných z našeho sboru a velice na nás myslí.
Začátkem července jsme jako skupinka sedmi členů z pražských sborů navštívili naše sestry a bratry v americkém Tennessee v Johnson City.
První týden jsme strávili v kempu patřícím naší církvi (UMC), kde jsme pomáhali správci kempu s drobnými opravami a vylepšeními. Během týdne nás některé sbory pozvaly na společné jídlo a celým týdnem nás provázela asistentka superintendentky, Betty.
V neděli dopoledne jsme byli ve sboru, kde nás místní pozvali na společný sborový oběd. Odtud jsme pokračovali do organizace ASP (Appalachia Service Project), kde jsme byli ubytováni v místní škole a druhý týden našeho putování jsme věnovali opravování domů sociálně slabších lidí.
Pro nás všechny to byly velmi obohacující dva týdny plné vzrušujících zážitků.
Více se můžete dozvědět v září, kdy budeme mít prezentaci v našem sboru.
